Kontakt
Senátorská kancelář Vsetín

asistentka Jolana Nováková
Dolní náměstí 13/56,
75501 Vsetín
Email asistentky :
Telefon: +420 737 273 891

Senát PČR

Valdštejnské nám. 17/4,
118 01 Praha 1
Email senátora: cunekj






Kauza Čunek > Příběh 6 - Urbanová si řekla o 100 milionů!

Příběh 6 - Urbanová si řekla o 100 milionů!

 
Uvedl to přerovský soudce Barbořík v odůvodnění rozsudku, ve kterém se snažil prokázat propojení Jiřího Čunka s panem Vaškůjem.
 

 
Dle Barboříka tím měla být na pana Vaškůje připravena vějička za účelem odkrytí skutečných motivů při jeho jednání s Urbanovou. Urbanová si o oněch 100 milionů řekla dne 1.3.2007 na schůzce s podnikatelem panem Vaškůjem. Podle soudce Barboříka k tomu byla Urbanová instruovaná ze strany policejního orgánu (Odkaz 1).
 
Soudce Barbořík, přestože jeho rozsudek odvolací soud jako nezákonný zrušil (Odkaz 18)  tak veřejnosti bezděky poodhalil temné pozadí celé kauzy. Urbanovou, která měla v této věci postavení svědka, totiž policie použila jako agenta provokatéra. 
 
Je takový postup v souladu se zákony České republiky? Rozhodně ne. Agentem může být jedině příslušník Policie České republiky plnící úkoly uložené mu řídícím policejním orgánem (Odkaz 3). Marcela Urbanová však policistou nebyla.
 
V době, kdy si odpovědné orgány při boji s korupcí lámou hlavu nad tím, zda vůbec a jak legislativně zakotvit roli agenta provokatéra, severomoravští policisté tento problém vyřešili rázně a po svém – nejenže použili k provokaci přímo svědkyni Urbanovou, ale ještě ji v tomto směru instruovaly! A Urbanová tuto roli přijala a splnila tím, že si o 100 milionů řekla. 
 
Nezákonností policejní provokace se zabýval i Ústavní soud ČR a rozhodl, že  je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly (Odkaz 4).
 
Zlatuše Andělová, krajská státní zástupkyně v Ostravě, která je zodpovědná za kontrolu policejní práce, však tuto policejní provokaci zřejmě schvaluje. Jak jinak vysvětlit její vyjádření v tisku (Odkaz 2).
 
V době, kdy soudce Barbořík vyhotovil svůj rozsudek, již Ústavní soud zveřejnil rozhodnutí ve věci Marcely Urbanové, která byla trestně stíhaná za křivou výpověď.  V něm je uvedeno, že „Marcela Urbanová jako stěžovatelka byla do pozice klíčové svědkyně v trestní věci Jiřího Čunka a Ing. P. H.vmanipulována“ (Odkaz 5).
 
V té době bylo rovněž pravomocně rozhodnuto, že Urbanové v kauze Jiřího Čunka lhala. Během jejího vyšetřování byly zjištěny tyto závažné skutečnosti:
•nestandardní schůzky Urbanové s policií před zahájením trestního stíhání Jiřího Čunka
•prokazatelná manipulace s důkazy z trestního spisu Jiřího Čunka 
•neexistence motivu pro korupci Jiřího Čunka 
•nestandardní postup policie v počátcích vyšetřování Jiřího Čunka
•Urbanová byla jejím obhájcem JUDr.Jiřím Novákem nesprávně poučena a byla vmanipulována do procesu trestního řízení, který ani neměla v úmyslu iniciovat, a ve kterém se ocitla pravděpodobně díky nejasné roli jejího tehdejšího právního zástupce JUDr.Jiřího Nováka 
 
Ostatně sama Urbanová se netajila s tím, že s ní v kauze Jiřího Čunka bylo manipulováno a  že ten příběh za ni píše někdo jiný (Odkaz 7). Urbanová si dokonce stěžovala na práci policejních vyšetřovatelů, kteří do protokolu zapsali slova, která jí byla podsunuta (Odkaz 8) . Na druhé straně však s policistou Šošovičkou udržovala nezvykle čilý styk (telefonní), jak prokázala inspekce ministra vnitra. Šošovička s ní komunikoval jak na jejím vlastním telefonu, tak i na telefonu registrovaným na jejího druha Rúčku, který Urbanová sama používala (Odkaz 9) (Odkaz 10).  Šošovička dokonce Urbanové v rozporu s trestním řádem předal znalecký posudek a umožnil Urbanové nahlížet do trestního spisu v kauze Jiřího Čunka. I tím byl porušen trestní řád, jak zjistilo VSZ v Olomouci (Odkaz 11).  Soudce Barbořík se však těmito maličkostmi nezabýval, přestože o nich věděl či vědět mohl. Jedině tak mohl do rozsudku napsat, že Šošovičkovi a Urbanové uvěřil. 
 
Protože soudce Barbořík v rozsudku blíže nerozvedl okolnosti, za jakých proběhly ony policejní instrukce Urbanové ohledně požadavku na zaplacení 100 milionů Kč, zůstává otevřena možnost, že s Urbanovou bylo manipulováno i v tomto případě.  
 
Roman Vaškůj, který o vině Jiřího Čunka pochyboval, hodlal prokázat, že policejní vyšetřování Jiřího Čunka bylo zmanipulované a chtěl Urbanovou přimět, aby o tom sepsala nějaký záznam. Tím chtěl dokázat, že Urbanová není důvěryhodným svědkem a že lhala v kauze Jiřího Čunka ohledně přijetí úplatku. To se nakonec, byť s odstupem času,  jednoznačně prokázalo.  
 
V předchozím příběhu bylo podrobně zdokumentováno, jak soudce Barbořík vykonstruoval a veřejně prezentoval neexistující telefonní spojení mezi Jiřím Čunkem a Romanem Vaškůjem. Díky tomu byl Jiří Čunek veřejně prohlášen za strůjce a organizátora spiknutí proti samotné policii (Odkaz Příběh 2- Skandální manipulace přerovského soudu). Nutně se nabízí otázka, proč ve věci rozhodoval nepříslušný soudce Barbořík a proč bylo takto manipulováno s důkazy. Odpověď na ni nalezneme opět v nezákonném rozsudku soudce  Barboříka, ve kterém uvedl:
 
„ … pokud by měl rozhodující státní zástupce (poznámka - JUDr.Arif Salichov) informace vyplývající z trestní věci vedené před přerovským soudem, totiž informace toho rázu, že Jiří Čunek vyvíjel součinnost s Romanem Vaškůjem při nezákonném ovlivňování Marcely Urbanové, mohl by na obhajobu uplatněnou Jiřím Čunkem v jeho vlastní trestní věci nazírat poněkud jinak“.
 
Jak prosté. Vždyť jedině s využitím zmanipulovaných důkazů, díky rozhodování nepříslušného přerovského státního zástupce Stokláska, nezákonného přerovského soudce Barboříka a s mediální masáží veřejnoprávní ČT, na jejíhož redaktora Bártka mají vazby policisté z vyšetřujícího útvaru (Odkaz Příběh 2 – Skandální manipulace přerovského soudu), mohla být znevěrohodněna pravomocná rozhodnutí orgánů státní moci, která  Jiřího Čunka před zákonem očistila. Tím by došlo i k jakési satisfakci zpackané práce severomoravského státního zastupitelství a potvrzení správnosti slov policejních funkcionářů, kteří prezentovali práci policie jako bezchybnou (Odkaz 20). Pozornému čtenáři nemohlo uniknout, že policie se chybujících policistů nezbavuje, jak veřejnosti v reportáži tvrdí jejich velitel plukovník Tomica, ale naopak je povyšuje. Názorným příkladem je Čunkův vyšetřovatel Šošovička, který byl  povýšen za „dobře vykonanou práci“ a postoupil i ve funkci.   
 
Pomocí nezákonného vyšetřování a manipulaci přerovského soudu se rovněž vytvořily podmínky pro vyšetřování trestných činů, které se ani nestaly. Naděje, že se při šetření alespoň dodatečně něco zjistí, umírá poslední (Odkaz 17). Toto účelové a zbytečné plýtvání penězi a kapacitou policie a inspekce ministra vnitra by však nemělo být ze strany nadřízených orgánů tolerováno.  
 
Aby se udrželo rozhodování o věci v Přerově, musel jít soudce Barbořík vědomě i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, které jeho angažmá v této věci kategoricky vylučovalo. Docílil toho jednoduše. V rozsudku uvedl, že tento názor Nejvyššího soudu České republiky nesdílí. Dokonce ho opřel o svůj právní rozbor soudce okresního formátu (Odkaz 12). 
 
Ministr spravedlnosti Pospíšil, pokud nechá takovému jednání volný průběh, by měl začít přemýšlet, zda je Nejvyšší soud České republiky vůbec třeba, když se jeho  judikáty neřídí ani na okresním soudu.
 
V těchto souvislostech  je proto logické, že soudce Barbořík nemohl uvěřit důvodům, pro které se pan Vaškůj ve věci angažoval a o jeho vině rozhodl i bez objasnění motivu jeho jednání (Odkaz 13). 
 
Česká televize a její redaktor Dalibor Bártek však měli o motivu jednání pana Vaškůje jasno i bez toho a veřejnosti namluvili, že Roman Vaškůj měl být zachráncem stability celé Topolánkovy vlády a chtěl na poslední chvíli stůj co stůj zabránit  trestnímu stíhání Jiřího Čunka. A z těchto důvodů měl Vaškůj Urbanovou přesvědčit, aby nevypovídala o tom, že viděla Čunka přijímat úplatek  (Odkaz 14). 
 
Pan Vaškůj však trestnímu stíhání Jiřího Čunka zabránit objektivně  nemohl. Jeho trestní stíhání bylo totiž zahájeno již dne 9.2.2007, zatímco pan Vaškůj jednal s Urbanovou poprvé až dne koncem února 2007.
 
Jistě se lze shodnout na tom, že stabilita vlády je veřejným zájmem, protože na ní má zájem celá veřejnost nebo její významná část, jak je uvedeno v protikorupčním manuálu ministerstva vnitra (Odkaz 15). To platí obecně, ať se jedná o vládu Klausovu, Zemanovu, Topolánkovu či Nečasovu. Proto pokud někdo požaduje 100 milionů Kč výměnou za to, že tato stabilita zůstane zachována, jinými slovy, že tuto stabilitu vlády neohrozí, a navíc je k tomu naváděn samotnou policií, jedná se o případ, který nemá v novodobé historii obdoby. A k tomu by neměl zůstat lhostejný ministr vnitra, v jehož resortu se tento případ odehrál a který má být veřejností vnímán jako vládní reprezentant boje s korupcí.  
 
Pozornosti veřejnosti by v žádném případě nemělo ujít, že díky manipulaci s touto trestní kauzou, ve které byla přiřčena role organizátora Jiřímu Čunkovi, se na úhradě zbytečných a marně vynaložených nákladů na provoz přerovského soudu, severomoravské policie a státního zastupitelství  budou podílet i ti z vás, kteří případně nejsou příznivci Jiřího Čunka.  Slova přerovského státního zástupce Stokláska o tom, že tomuto řízení není co vytknout, na tom mohou sotva co změnit (Odkaz 16). Byl to totiž právě Stoklásek, který  pana Vaškůje obžaloval, ačkoliv věděl, že jeho pravomoci skončily zahájením trestního stíhání. Tím jednal v rozporu s tehdy již veřejně známým rozhodnutím Nejvyššího státního zastupitelství (Odkaz 19).
 
Na Zlatuši Andělovou tak ze skříně severomoravského státního zastupitelství vypadl kostlivec v podobě  vyšetřování, které takřka po čtyřech letech není stále skončeno. Tím severomoravské státní zastupitelství získalo v celostátní statistice sice čelné, ale nezáviděníhodné postavení.
 
 
 
 
 
 
 

Vytvořeno: 20.12.2010 21:32:49



Sitemap